Přistihla jsem se, že poslední dobou jsou má povídání k fotkám poměrně osobní. Jako třeba teď – napsala jsem dva odstavce o tom, jaká je Terka má spřízněná duše, jak moc je skvělá a jak jsem vděčná, že ji v životě mám a jak mě těší, že se nechala přesvědčit a nechala se ode mě s rodinou vyfotit, protože díky tomu vím, že budu v jejich rodinných fotkách svým způsobem i já, protože jsem si jistá, že si na mě pokaždé u fotek vzpomenou, jaká to byla legrace a pohoda a že jsme u toho všeho byly spolu…
A pak jsem to celé smazala, protože přeci píšu na web a na webu se nehodí být tak osobní. Měla bych používat hlavně ta správná klíčová slova, aby byl Google spokojený. A psát pragmaticky, aby potencionální zákazník na první pohled viděl, co nabízím a co mu focení u mě přinese.
Ale víte, k čemu jsem ve finále dospěla? Že já prostě jsem osobní, focení je pro mě osobní a vztah s každým klientem, kterého fotím, je pro mě osobní. A až to tak jednou snad nebude, tak celé focení raději pověsím na hřebík. Ale do té doby si tu snad ještě pár těch osobních příspěvků odložím :)
Krásné dny, Bára
